Co nás naučili delfíni, aniž by to tušili

Panama, ostrovy Bocas del Toro. Nádherné ráno a my vstáváme plní očekávání, co nás tento den čeká. Vlastně ani nevíme jestli je středa nebo sobota. Už jsme na cestách třetí týden. A dnes nás čeká výlet do okolních krás ostrovů.

Výlety se tady dělají jen na lodičkách.

Jinak to ani nejde. Celé sousotroví Bocas tvoří několik desítek malých ostrůvků a jinak, než že písknete na projíždějícího taxikáře na lodičce, se z ostrova nedostanete. Lodičky jezdí sem a tam od rána do včera a podle různobarevných světýlek na přídi poznáte i ve tmě, kterým směrem právě lodní taxík jede. Takže stojíte na molu a písknete nebo mávnete. Jak jednoduché.

Ten náš taxíkář byl mladý klučina, který nás minulého večera vezl z vedlejšího ostrova, kam jsme si zajeli na večeři. Zeptali jsme se ho na výlety a hned začal povídat, nabízet a rohazovat rukama na všechny strany, kde která místa najdete. Tohle na cestování na vlastní pěst milujeme. Prostě s místními se dá dohodnout na čemkoli. Stačí se nebát. A když se vám nabídka nelíbí, prostě s úsměvem řeknete „děkuji“ ale nechceme. Ale my jsme na výlet chtěli a navíc se nám podařilo usmlouvat cenu. A k tomu jsme se dohodli na tom, že budeme mít celou lodičku pro sebe.

A kam jsme nakonec vyráželi? Do delfíní zátoky a na další kouzelná místa.

Vstávali jsme tak brzo, že na snídani ještě na našem hotýlku otevřeno nebylo. A tak když klučina dorazil, ještě jsme ho nechali chvíli čekat, protože jet hladoví to není dobrý nápad. Paní hostinská nám právě dělala sladké palačinky s melounem a mangem. Usmál se a jel si popovídat za kamarádem.

Vyrazili jsme za 20minut. Byť jsme ze začátku klučinu podceňovali a jediné, co vzbuzovalo důvěru ostříleného znalce místních vod, byla jeho oranžová vesta, překvapil nás. Velice mile.

Nejen, že se snažil nás provézt okolo krásných lagun, ale vezl nás přímo do zátoky delfínů. Z moře a vln jsme se najednou dostali do klidu. Do klidných a na první pohled stojatých vod mangrovů. Tady se daří delfínům nejvíc. Chodí se sem totiž schovávat hejna ryb a to je pro delfíny hotový ráj. Navíc vody jsou zde příjemně teplé, takže si tu prostě lebedí.

Přijeli jsme do rozlehlé zátoky a najednou klučina vypl motor. Udělal Pssst. A seděl.

Lodička se lehce pohupovala na hladině, průzračná voda, azurové nebe, výhled byl krásný, romantika jako z filmu…

Ale nic se nedělo. Po delfínech ani památky.

Delfíni

Tak jsme seděli asi tři minuty, ani jsme se neodvážili promluvit. Po třech minutách mi začaly hlavou běhat myšlenky: „Co to má jako znamenat?“ „Kde má toho delfína?“ „To tady jen tak budeme koukat do vody?“

Začali jsme být netrpěliví a v momentě, kdy jsme se na sebe podívali překvapeným pohledem, došlo nám, že oba myslíme na totéž. Co to má znamenat? Mlčky jsme na sebe mrkli. No to je sranda…vydat se na výlet a koukat na vodu. (Podotýkám, že jsme v zátoce nebyli ani deset minut…).

Prostě tak to u nás v civilizaci chodí.

Jsme zvyklí mít všechno hned.

Během minut být obslouženi. Neumíme čekat. Být trpěliví. Jsme nastavení na spěch, shon a zmatek. A jakmile se dostaneme do prostředí, kde to chodí jinak, tak jsme z toho celí vykolejení.

A to byl přesně náš případ. Po patnácti minutách jsem začala propadat skepsi. „To už delfína neuvidíme…“ „Vytáhl z nás prachy a nic, kdoví co si vymýšlí…“ „Jestli tady ti delfíni vůbec jsou…“

Předsudky, rychlé závěry a hodnocení. Vzdáváme vše předem, nevíme co bude za pět minut, ale už si v hlavě uděláme závěry. A ideálně ty negativní. To už nevyjde, vyhozené peníze, ztáta času. To je nám vlastní.

Ještě, že my míníme a příroda mění.

Asi po dvaceti minutách pomalého popojíždění lodičkou se najednou začala voda před námi hýbat.

Wow! Delfín! A ne jeden!

Začali jsme ukazovat jako malé děti! Tam, Tam! A další! Dívej!

Najednou se jich tam vyrojilo… Nebyl jeden. Bylo jich hejno. A plavali tak blízko k nám, že jsme zřetelně slyšeli nádech nad vodou. Měli nádhernou barvu a krásně lesklé tělo. Naprosto dokonalá souhra. Plavali vedle sebe, jeden tomu velel, druzí plavali okolo něj. A najednou?

Miminko! Delfíní mláďátko, které plavalo po boku matky tak metr od nás. Průzračná voda nám umožnila vidět i to co se děje pod hladinou. Nádhera.

Zapomněli jsme fotit a jen si užívali ten okamžik. Ticho, šplouchání vody a zvuky delfínů. Zážitek na celý život.

Vlastně teď zpětně nechápu, co jsme čekali. Že přijedeme do volné přírody a delfíni budou nastoupení v pozoru, protože jsme si zaplatili, že je uvidíme? Ach bože, jak jsme někdy srandovní…

Často si tento výlet připomínáme i když už v Panamě nejsme. Naučil nás dvě věci.

Trpělivosti a důvěře lidem.

Co nás naučili delfini

Kdy na něj myslíme nejčastěji?

Když na něčem lpíme a jsme netrpělliví. Tlačíme na pilu a myslíme si, že něčemu pomůžeme stresem. Když máme chuť něco rychle vzdát. Když máme pocit, že něco děláme zbytečně, protože to nenese výsledky tak rychle, jak jsme očekávali. Naše společnost nás nutí žít ve stresu, bát se a vzdávat se dřív, než je potřeba.

V těchto chvílích myslíme na delfíny. Že nakonec připlavou. Dřív nebo později. Ke každé lodičce, která se do zátoky přijede podívat, stejně jako připlavali k té naší.

V druhém případě si vzpomeneme, když někoho na první pohled soudíme a říkáme si, že z nás chce jen tahat peníze. Přitom ho neznáme. Klučina, který nás na výlet vezl byl perfektní. Ukázal nám další úžasná místa a věnoval nám tolik času, kolik jsme chtěli. Vše co slíbil den předem, dodržel do puntíku. A my jsme ho po pár minutách v zátoce (byť v myšlenkách) považovali za podvodníka.

Stává se vám to taky? Hodnotíte lidi aniž byste s nimi měli osobní zkušenost?

Jste utrápení a ve stresu, protože se věci nedaří tak rychle, jak chcete? Věnujete něčemu maximální pozornost a máte pocit, že to stále nenese ovoce? Vzpomeňte si na delfíní zátoku a klučinu v oranžové vestě. Vzpomeňte si na to, že se věci dějí v pravý čas. Že vás možná příroda jen zkouší, jestli opravdu toužíte uspět. A že vám do životní cesty přicházejí ti lidé, kteří vás mají v pravý čas potkat.

Jsme přesvědčeni, že když něčemu věnujeme plnou pozornost a děláme vše srdcem, úspěch se dostaví. To nás naučili delfíni a my jim za to děkujeme.

A pokud chcete i vy zažít kouzlo této zátoky, neváhejte a zajeďte se tam podívat. Stačí se rozhodout a vydat se na cestu. To delfíní miminko už nejspíš povyrostlo, ale bude tam další 😉

A jaké další neuvěřitelné místo jsme s klučinou v oranžové vestě ještě ten den navštívili? O tom zas někdy příště v dalším článku z našich cest :)

Michala a Tomáš

M&T. Michala & Tomáš. Jsme vášnivý (nejen) cestovatelský pár.

Milujeme cestování podle svých představ. Svobodně, bez omezení a s radostí. Pomáháme lidem překonat strach a vydat se na cesty svých snů.

Jedním takovým splněným snem bylo téměř měsíční putování Indonésií>>

Protože už máme procestováno hodně zemí, sdílíme s ostatními naše zkušenosti a pomáháme jim naplánovat a zařídit vysněnou dovolenou bez cestovky, na vlastní pěst. Jednoduše, levně, beze strachu a s úsměvem na rtech. Proto jsme pro vás připravili praktický návod, jak na to >>

Náš příběh si přečtěte zde >>

PS: a inspiraci a čtení pro holky najdete na blogu o kráse, který pro vás s radostí píšu, Michala.

Komentáře