Tady a teď! Mapu v džungli zahoďte a držte správný směr!

Je brzké kostarické ráno. Vstáváme tu nezvykle brzy, posun času a tropické prostředí nám očividně svědčí.

Celkově nás Kostarika překvapuje. V letadle jsme pročítali průvodce a nějak si neuměli představit, co se přesně skrývá pod pojmem „perla střední Ameriky“. Teď už chápeme….

Do žaludku nám sklouzlo poslední sousto typické snídaně – casado (rýže, fazole a smažený banán), balíme krosny a půjčeným autem BaFaN (naše poznávací značka) vyjíždíme z ubytování na pláži vstříc novým dobrodružstvím.

Tamarindo obed

Máme namířeno do Montezumy. Cestu odhadujeme na 5 hodin včetně zastávky na oběd. Příjezd nejpozději po třetí hodině odpoledne.

Co víc si přát?

Jsem navigátor. Cesta utíká klidně, až na sem tam velkou díru v silnici. Nikam nespěcháme. Času máme dost.

Nádherná a neuvěřitelně rozmanitá příroda. Zvířata tu potkáváme na každém kroku. Papoušci, leguáni, motýli, kolibříci, opice, tukani, lenochodi… Na nic se tu nehraje, vše je tady a teď. Nic na vás nepočká. Chvíli mi trvalo to pochopit.

Jako vášnivá fotografka jsem se vždy snažila prvně „tasit“ svoji zrcadlovku a rychle všechno zdokumentovat. Ejhle…mnohdy nejen, že jsem „zbraň netasila“ včas, ale ještě jsem nic neviděla. Po pár dnech mi došlo, že tady to prostě funguje jinak. Ne tak, jako u nás (budova, japonští turisté a cvakání spouští fotoaparátů).

Tady je to neuvěřitelná síla okamžiku.

Takže jsem velmi rychle změnila taktiku. Nejdřív si užij ten okamžik, prožij ho a zapiš si ho do srdce… a až potom, to zaznamenej, vyfoť, natoč. Jedině tak si to můžeš opravdu užít.

Projíždíme malinkými vesničkami, zastavujeme, abychom tu nádheru zdokumentovali. Přijde nám trochu podivné, že už kolem nás nejezdí moc dalších aut (v podstatě jsme už na silnici sami) a cesta se v podstatě zúžila na jeden pruh. Díry přibývají. Ale co. Tady je přece možné všechno, prostě tu auta asi nejezdí. Povídáme si a se smíchem pokračujeme vpřed.

Ale to vůbec netušíme, co nás ještě čeká

Najednou se slyším hlásit zabočení doprava. Podle mapy jsem si jistá, že teď máme zatočit. Jenže. Za několik metrů končí asfalt na silnici. Trochu nás to zarazí, zastavujeme a koukáme do mapy teď už oba. Je to správně…máme zatočit vpravo. A tak jedeme dál. Jediné, co nás zatím zaráží je čas – blíží se půl čtvrté a my se zdaleka neblížíme cíli.

Začíná pršet a atmosféra v autě poměrně rychle houstne.

Cesta před námi se podezřele zužuje. Z poklidně vypadající polní cesty se po pár kilometrech stává tankodrom, kde se dvě auta vedle sebe nevejdou. Rychlost, kterou se džunglí pohybujeme je maximálně 15kilometrů za hodinu. Tímto tempem jedeme už 20 minut.

Stále se ještě smějeme a říkáme si, jak šílená kvalita silnic tu může být.

Za dalších 20minut nás smích přechází. Setmělo se. Lije jako z konve. Šnečí rychlostí stoupáme do neznáma. Nikde ani auto, nikde ani živáčka. Poslední domy jsme minuly před 20ti minutami. Dalších 10minut mi stačí na to, aby mi začal hlodat v hlavě už velký červ. Potichu koukám do mapy…a začne mi bušit srdce.

Džungle, tma, liják, havěť

„Broučku, asi jsme zatočili špatně…“ slyším se říkat potichu. „Asi je na čase se vrátit…“

„V žádném případě, jedeme, tohle už zpátky nejedu…“

V autě začíná být už opravdu dusno. Ani ne tak z tepla, ale z faktu, že jsme někde uprostřed deštného pralesa, mapa je nám k ničemu, prší a my se plížíme jámami a blátem vzhůru po serpentinách do území nikoho. Venku je černočerná tma a prší tak, že stěrače nestíhají. Začínám se zoufale smát. Zároveň začínají vzduchem lítat první nadávky.

Je už asi sedm hodin (podle našich původních propočtů jsme teď měli být na procházce k malému vodopádu za vesničkou).

Romantika se ale nekoná.

Stále jsme tam a stále se suneme rychlostí šneka. Nezbývá nic, než čekat.  V autě je ticho. Už spolu ani nemluvíme, aby nedošlo k výbuchu. Najednou se v dálce objevují reflektory.

Wow, auto! Zastav, zastav, snažím se neznít tak naléhavě.

Zastavujeme a děláme nevědomky další chybu. Ve tmě, v dešti otevíráme dveře auta. V tu ránu naletí dovnitř nejméně 100 různých havětí a komárů. No to nám ještě scházelo. S mapou v ruce zastavujeme projíždějícího domorodce. Kouká na naše vyděšené obličeje poměrně klidně. Ukazujeme mu v mapě cestu a opakujeme jedno jediné slovo. Název naší cílové destinace. Pomoc dostaneme a ne ledajakou. Postarší muž v poklidu složí mapu (podotýkám ani okem se do ní nepodívá), mávne rukou směrem, kterým jedeme, a řekne něco, čemu nerozumíme, ale pochopíme, že máme jet dál.

Mapu zahoďte, hlavně držet směr!

Po dalších dvou hodinách cesty se objevují první domy. Jupííí! A dokonce i asfaltová silnice! Sice je samá díra, ale už to není bláto a kamení. Paráda, jsme zachráněni.

Začínáme zkoumat, kde jsme se z pralesa vynořili. Přece jenom doba příjezdu byla už před pár hodinami. Ale najít v Kostarice někde jméno vesničky nebo města, kde se objevíte, je někdy dost pošetilé přání. A tak jedeme. Stále směrem, kterým si myslíme, že je to správně.

Asi za půl hodiny potkáváme první ukazatel.

Další wow! Jedeme správně.

Ale do cílové stanice je to asi ještě hodina. Nevadí, hlavně, že jsme neuvázli v deštném pralese uprostřed hor v území nikoho. Do zpěvu nám moc není, máme hlad, jsme unavení, ale začínáme se zas smát.

Na posledních 15kilometrů silnice opět mizí. Neee! Už se fakt obáváme, co dalšího nás čeká.

Nedohodnoť dne před večerem, stálo to za to!

ztraceni v dzungli

Před námi se objevuje nádherná vesnička, osvětlená, příjemná, jak v pohádce. V údolí, obklopená pralesem, palmami… jen co vystoupíme z auta, slyšíme kytary, zpěv, smích. Paráda. Stálo to za to! Dáváme si pusu a jsme šťastní, že jsme zastavili motor. Najít ubytování a pak hurá na zaslouženou večeři a místní pivo na šťastnou cestu.

Kostarika je nevypočitatelná.

Naučí vás, jak mocná je příroda a jak jsme jen její součástí. Uvědomíte si, že ona je ta, co vládne. Můžete se stavět na hlavu, ale když bude chtít, bude mít poslední slovo.

Užívejte si života a přítomného okamžiku.  Žijte tady a teď a držte v životě ten správný směr.

Jděte stále vpřed! Jedině tak dojdete na své cestě tam, kam chcete.

Michala a Tomáš

M&T. Michala & Tomáš. Jsme vášnivý (nejen) cestovatelský pár.

Milujeme cestování podle svých představ. Svobodně, bez omezení a s radostí. Pomáháme lidem překonat strach a vydat se na cesty svých snů.

Jedním takovým splněným snem bylo téměř měsíční putování Indonésií>>

Protože už máme procestováno hodně zemí, sdílíme s ostatními naše zkušenosti a pomáháme jim naplánovat a zařídit vysněnou dovolenou bez cestovky, na vlastní pěst. Jednoduše, levně, beze strachu a s úsměvem na rtech. Proto jsme pro vás připravili praktický návod, jak na to >>

Náš příběh si přečtěte zde >>

PS: a inspiraci a čtení pro holky najdete na blogu o kráse, který pro vás s radostí píšu, Michala.

Komentáře